Už je konec podzimu, mrazivá zima ještě nepřijde. Však na pražských ulicích fouká studeně. To je nejdělsí období roku, na které jsou Češi už zvyklí. I když nás vítr mino dům štípe do tváří, teplo pod střechou stačí k tomu, že vzbudí báječnější naděje o životě. V tom okamžiku se slabě ozývá bubnování dámských podpatků na štěrkové cestičky přes zamykací dveře. V této obyčejné noci v Praze pociťuju zmatek a rozjímám.
Je obecně známo, že je Praha hrdinské město. Na jaře před více než 50 lety jsme byli uznáváni světem díky monumentální slávě a snu, které jsme získali po okupaci. Zároveň zlomení a utrpení, které jsme zažívali, byly také viděny a vychvalovány. Jsme hrdinové z soužení, kteří udělají hluboký dojem na svět. Určitě jsme hrdí na to, že jsme Češi. Jsme hrdí na to, že jsme Pražané. Jsme hrdí na to, že žijeme v takovém krásném městě s hrdinskými příběhy a tradicemi.
Tuto noc mám na mysli stále přetrvávající otázky, jestli někdo z nás postupně zapomene na statečnost našich předchozích hrdinů v procesu společenského vývoje, jestli kvůli nějakému úzkému myšlence vyústí naše chování v neobdivuhodnosti vnějšího světu, jestli žijeme v kdysi nenáviděném stavu, jestli se staneme člověkem, který nedrží jasně postoj zášti a lásky, dokonce i je nerozhodný a neučiní jednoznačné rozhodnutí, kvůli čemuž nejsme hrdí na naši hrdinské činy.
Vážení a milí čtenáři mi odpustíte výše zmíněné mlhavé představy. Moje otálení a brblání skutečně je způsobeno mým zmatkem a rozjímáním. Právě chci mluvit o blízké budoucnosti, někdy slová určitý „politický uprchlický kongres“ na světovou úroveň v našem hlavním městě .
Na rozdíl od toho jara před více než 50 lety žijeme nyní ve svobodném městě, a jakékoli záležitosti v zákonném rámci mohou být ve městě volně vykonávány – ať se vám to líbí nebo ne, ať to posednete nebo ne. Vážíme si svobody jiného, tudíž ustoupujeme a poskytujeme dostatek prostoru na představení. Já, obyčejný Pražan, pochopím významnost svobody a slíbím jí bránit, avšak mám pochybnost o tom, jestli snášíme mírné měřítko k svobodě, které je příliš shovívavé, pročež jsme dnes v pasti zachovací svobodu a dokonce se staneme loutkou v rukou nazývané svoboda.
Není téměř žádná možnost, že se každý Pražan mého věku nevyhnutelně stane politicky citlivým „detektorem“. Všiml jsem si dříve zmíněného příběhu představitele „uprchlíků“. Díky internetu, který nabízí množství informací, znám jméno tohoto muže, který býval Číňanem. Znám také jméno, které nyní použivá v naší sousedské zemi Albánii, i jeho šokující příběhy. Jako člen organizace zapojené do nějaké nevyslovitelné nezákonné operace byl tento muž jednou zajat Američany a držen ve věznici Guantánamo, kde jsou uvězněni teroris té. Není ten muž dost slavný? Raději řeknu, že je notoricky známý.
Vždy věřím, že v tomto světě existuje jednotný standard ohledně míru a teroru. Kvůli tomuto standardu vidíme každý den vystoupení různých lidí v různých médiích, ale nenecháme se jimi snadno zmást. Patří trauma, které terorismus přinesl světu a Evropě, do tak vzdálené historie jako Osvětim? samozřejmě že ne. Před šesti lety, koncem podzimu, si řada teroristických incidentů v centru Paříže vyžádala více než 130 mrtvých a více než 300 zraněných; loni na podzim byla ve Francii čtyřicetisedmiletá učitelka dějepisu na střední škole Paty brutálně sťata a zabita islámskými teroristy na ulici. Praxe lynčování ve jménu „spravedlnosti“ byla vždy taktikou určitých náboženských skupin. Ve velkých a středních evropských městech s vysokou koncentrací muslimských imigrantů, právě nedaleko rodin místních obyvatel, se nejistota způsobená extremismem rozšířila jako nový korunní virus.
Pro mír a teror máme svůj vlastní standard. Pokud má většina lidí kolem nás podobné pohledy na svět jako máme my, pak jsme šťastní. Na jaře před více než 50 lety, když byl jsem středoškolák, v pražských ulicích jsem cítil takové životní štěstí.
Dnes jsem stále šťastný Pražan. Jako člověk zajímající se o politiku jsem jen zaslechl ve vzduchu trochu hluku. Nemám v úmyslu nic bojkotovat, jen si připomínám, abych se zamyslel nad otázkou: Má naše bývalé hrdinské město ještě svůj vlastní sen o hrdinovi?
Tuto otázku chci položit i svým pražským spoluobčanům. Mnozí z vás se ani nenarodili, když to jaro přišlo. Tradice ale je, že i když nejste zrovna přítomni, všechny dobré vlastnosti vás vhodným způsobem nebo dokonce způsobem podobným „genům“ ovlivňují a stanou se součástí vašeho masa a krve.
Hrdinové jsou vždy nepřáteli terorismu. Je to slovo, které připomínám pražským a českým spoluobčanům Pochází z mého srdce. Dlouho jsem váhal, ale nemohl jsem si pomoct a vyhrknul.
Je pozdní noc a Praha je tichá a okouzlující. Hrdina také usne, ale nikdy neztratí ostražitost. Milá Praho, drazí Pražané, doufám, že nikdy neztratíme hrdinský sen, na který jsme tak hrdí. Hrdinové zemřou, ale sen nikdy zemře.